Klub zdravá záda Ordinace léčebné rehabilitace Vzdělávání zdravotníků Kurzy pro veřejnost Cvičení Nordická chůze Program Zdravá záda pro firmy Nabídka zboží Bolet nemusí! Metody léčby Přesahy Poradenský servis Kalendář Kontakt
Přesahy

Homo sedící u počítače /pohádka/

[15. 1. 2004]  Stvořitel modeloval myslící bytost. Do užšího výběru vybral delfína, člověka, krysu a včelu. Na delfínu hodně pracoval, dal mu velkou inteligenci, ale s delfíny nebyla příliš velká zábava.

Vše jim dávalo v hojné míře životní prostředí, nic jim nechybělo, pouze a proto jim chyběla motivace k dalšímu tvoření. Krysa měla motivaci, v popředí jejího zájmu byla péče o potomstvo, rodila snadno a brzy hrozilo obrovské její přemnožení a neutuchající války. Na kryse se mu též nelíbila její nevybíravost a nedostatek smyslu pro krásno. Včela zase nezaujala příliš kolektivním chováním, žádný individualismus. Svým smyslem pro blaho společnosti byla příliš naprogramovaná.

A tak sítem prošel člověk, tedy pračlověk. Ten ke svému rozvoji potřeboval více informací, potřeboval se více rozhlédnout, aby viděl obzor, a abstraktní myšlení se začalo rozvíjet s představou, co je za obzorem. Člověk se potřeboval vztyčit, vyšel tedy do prérie a začal se pohybovat po zadních končetinách.

A nohy se prodloužily, zmohutněly, protáhly se svaly zvané ohybače kyčlí a kolen, posílily se natahovače, začala se tvořit nožní klenba, použila zbytků své úchopové schopnosti. Pánev se narovnala , vytvořilo se typické dvojí prohnutí páteře. Ramena se oprostila od funkce kloubu, na kterém spočívala váha horní poloviny těla, oprostila se i od spousty svalové hmoty a rotovala dozadu. Rameno se tak stalo velmi pohyblivým a dokonalým kloubem, schopným zajistit rozličnou práci ruky – toho nejdokonalejšího ze všech nástrojů, který se také nejdéle tvořil. Ramena ale zůstala kloubem velmi zranitelným. Rozložením ramen se tvořící se člověk lépe nadechl, rozšířil hrudník. Vzrostla tak u něho sebedůvěra, mohl narovnat i svou hlavu a vznosně ji nést. A v hlavě začaly kolotat myšlenky, spousta myšlenek.

A tak vznikl člověk, jedinečná bytost s nádherným tělem, a rozvinutým mozkem připraveným zpracovávat spoustu informací, se zralým sebevědomím a zároveň nepostrádající cit. Žil v souladu se svým společenstvím i s přírodou. Jest-li náhodou byl zrovna lidojedem, tak jedině s úcty k tomu, koho snědl. A tento dokonalý člověk, byl vhozen do života, osamostatněn či vyhnán z ráje.

A jak si člověk počínal? Jak využil ten ohromný potenciál, kterým je svoboda?

Rozdělil své pocity na libé a nelibé. Mezi libé pocity zařadil konzumaci a pohodlí. Mezi nelibé – bolest, zimu, nepohodlí, a to bez ohledu na skutečnost, že člověk byl vytvořen jako produkt nelibých pocitů, a ty libé měly být jen za odměnu. A tak se oděl a obul, začal se přejídat, dlouho odpočívat, podmaňovat si jiné. Co bylo slabší mu začalo sloužit.

Když se oděl a obul, ošidil se o spoustu informací z povrchu těla, zchoulostivěl. Začal se přejídat a ztratil svou výkonnost. Začal tedy dlouho odpočívat a ztrácel dále svou výkonnost. Začal si podmaňovat jiné a vznikly problémy generační, partnerské, rasové a další. Člověk se začal specializovat, a protože všechno člověk dělá důsledně a vše dobré začne zneužívat, tak se i začal domnívat, že není třeba rozvíjet celou osobnost, ale jen tu část, která ho bude živit.

A tak krásné herečky cvičí v posilovnách a nechávají si na obličej nanášet líčidla. Fotbalisté pečují o své rychlé nohy a rychlou reakci mozku. A tak vznikl i celý národ kancelářských lidí, pro které nohy jsou částí těla, kterým mají slušet lodičky, pěkné punčochy a minisukně. Na nohy mužů pak tyto vysoké požadavky zcela odpadají. Pod sakem není vidět ani stažený hrudník, ani ohnutá záda. Stačí výkonnost našeho mozku ověnčit širokým úsměvem, který dostatečně vyjádří naše pozitivní myšlení.

Do práce chodíme rádi, prvním naším přítelem je nás počítač, dalším naše rozdělaná zajímavá práce. Máme řadu usměvavých kontaktů s našimi kolegy, obchodními partnery. Ale začínáme mít i své problémy, bolí nás páteř, klouby, trpíme nespavostí, a když usneme probudí nás brnění prstů našich rukou. Ráno nás pak bolí hlava, občas se zamotáme, hučí nám v uších. Jdeme tedy k lékaři. Čekáme, že nám lékař podá lék, vyřeší situaci, snad se i smiřujeme s tím, že problém bude hlubší, a že nás bude muset dlouho a nepříjemně vyšetřovat a pak snad i operovat.

Celý tento příběh byl smutný, ale závěr je ještě smutnější. Ten lékař nám nedá pilulky, nepíchne injekci, nedá připravit sál k operaci a nevolá anesteziologa. Ten lékař řekne: „Člověče budete muset cvičit.“